Na začátku července jsem četl komentář reportéra Václava Dolejšího o tom, že český sport je na dně, bez peněz, bez dětí a k tomu všemu kvůli některým kauzám nemalého počtu bafuňářů také s katastrofální pověstí. Bohužel jsem musel uznat, že to bylo popsáno naprosto trefně.

Zatímco ve státním rozpočtu se letos v kapitole financování sportu výrazně škrtalo, tak vlivem energetické krize začaly neskutečně rychle stoupat výdaje na provoz sportovišť. Provozovatelé byli nuceni sportovním klubům buď zásadně zvednout pronájmy, nebo dokonce začít uvažovat o omezení či uzavření sportovišť.

Dotace na provoz sportovišť z Národní sportovní agentury vypsány letos původně vůbec nebyly a dotace na režii sportovních klubů byly o 10 % plošně poníženy. Touto ekonomickou situací dostal sport v České republice doslova poslední facku – tu první mu udělila vláda Andreje Babiše, když ho kvůli pandemii covid zcela omezila.

Sportovní kluby po zrušení všech těch covidových zákazů a příkazů nečekal lehký úkol – vrátit děti z gauče a od počítačů zpět na sportoviště a uvést je po skoro dvouleté pauze opět do pravidelného pohybu.

Úbytek členské základny byl v klubech znát, někde více, někde méně. Ale je dobré si přiznat, že již před covidem jsme měli v české populaci alarmující čísla obézních dětí. Teď po covidu nám tyto ukazatele ještě více zčervenaly. Nejenže jsme vzali dětem pohyb, ale zákazem sportovních kroužků a distanční výukou jsme jim vzali i řád a disciplínu. Díky online výuce jsme je naučili studovat z postele, a to ještě o nějaké kvalitní výuce nemůže být dle mého názoru řeč. Společně se školou a sportovními kroužky jsme jim sebrali i kamarády a tím je uvrhli do sociální izolace… Výsledkem bylo rapidní navýšení psychických problémů naší mládeže, což dokládají i údaje z dětských krizových linek.

Zatímco vláda Andreje Babiše dala později výjimku alespoň několika málo profesionálním soutěžím, aby obnovily svoji činnost, tak na sportování dětí a mládeže si nikdo nevzpomněl.

Nikde v Evropě nebyl sport omezen na tak dlouhou dobu jako u nás. Dokonce i čeští profesionální sportovci museli ze začátku dlouhou dobu trénovat buď v zahraničí, nebo schovaní někde v tělocvičně načerno. Zatímco okolo nás se v Evropě sportovalo, ať už částečně nebo s nějakým omezením, tak u nás skoro dva roky sport nikoho na vládě nezajímal.

A teď, když se sportovní prostředí začalo po dvouleté covidové krizi stavět zpět na nohy, a to především zásluhou z řad dobrovolných trenérů a funkcionářů, tak přišla další tvrdá rána – ceny energií vyletěly natolik nahoru, že sport se pro mnohé rodiny začíná stávat nedostupnou službou.

Oddíly jsou donuceny zvýšit členské příspěvky na úroveň, která pro některé rodiny vzhledem k inflaci a energetické krizi bude neúnosná, ruku v ruce s tím přijde další úbytek dětí ve sportovních klubech a kroužcích, čímž se zúží základna pro výběr reprezentantů napříč sporty i kategoriemi a začneme ještě více zaostávat na mezinárodním poli za ostatními státy.

Pak si můžeme u televize při mistrostvích světa akorát tak zanadávat a postesknout, že nás poráží už i rozvojové státy, které jsme dříve strčili výsledkově do kapsy.

A pokud naši politici i nadále budou finance do sportu škrtat, tak to dospěje ve finále k tomu, že nám odejdou kvalitní trenéři (již nyní se rekrutují především z řad dobrovolníků, což je na výchově mladých sportovců znát), profesionální trenéři změní obor, kluby a provozovatelé budou nuceni začít zavírat sportoviště.

Když naše děti nebudou mít dostatek pohybu a sport půjde k ledu, tak náš stát v budoucnu nebude mít koho vybírat do armády či k policii, protože obecně nám v populaci klesne fyzická zdatnost obyvatelstva. Navíc pravděpodobně přibude pacientů s kardiovaskulárními problémy, s cukrovkou či s psychickými problémy, neboť sport učí mladé lidi být mentálně odolnými. A bez dostatku pohybu nám nebude správně fungovat ani lymfatický systém. Zkrátka nám hrozí, že s obéznějšími dětmi nám v populaci klesne rapidně imunita, o čemž několikrát publikoval uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář. A pak bude stačit nějaká další virová epidemie a budeme mít ještě větší úmrtnost. Vždyť ze všech covidových dat víme, kteří lidé byli nejvíce rizikoví pacienti…

A jestli nebudou rodiny schopny zajistit svým dětem alespoň nějaké jiné než sportovní kroužky (keramiku, hru na flétnu atd.), tak se nám logicky začne zvyšovat i počet psychopatologických jevů ve společnosti, včetně nejrůznějších závislostí a kriminality. Je potřeba si uvědomit, že sportovní kroužky dávají dětem smysluplnou náplň jejich volného času. Dnes z velké části trenéři v klubech suplují i rodiče, protože máme mnoho nefungujících rodin. Značná část rodičů dokonce vnímá sportovní oddíl jako místo, kam si na víkend mohou své dítě odložit.

Jsem velmi rád, že se nakonec po nekonečných diskusích dokázalo přesvědčit ministra financí, že se ještě v letošním roce uvolní půl miliardy na provoz sportovišť a na druhé kolo dotační výzvy Můj klub, protože bez této finanční injekce by v září začala ve sportovním prostředí doslova pohroma. Nicméně je třeba si přiznat, že peněz dává Česká republika do sportu oproti jiným stejně vyspělým zemím žalostně málo. Je to vidět nejen na výsledcích v mezinárodním poli, ale i na stále se zhoršující sportovní infrastruktuře. Některá sportoviště se nám rozpadají pod nohama, protože již mnoho let přesluhují.

A pokud se někdo domnívá, že peněz do sportu jde dostatek, soudě podle tučných odměn některých profesionálních fotbalistů, hokejistů či tenistů, tak je třeba si uvědomit, že komerční sport je ta značně menší část našeho celého sportovního prostředí. My potřebujeme dostat dostatek peněz do neziskových sportovních klubů, které se nám starají o naše děti. A tak jako chceme ve škole pro naše ratolesti kvalitní učitele, tak i odpoledne v tělocvičně pro ně chceme kvalitní trenéry. A kvalitní učitele a trenéry nebudeme mít, pokud je nedokážeme dostatečně finančně ohodnotit.

S úsměvem jsem si minulý týden přečetl v novinách, že Česká školní inspekce se chce zaměřit na testování tělesné zdatnosti žáků základních a středních škol. Proboha, vždyť tělesná výchova se nám rozpadla již dávno… To někdo přichází takříkajíc s křížkem po funuse. Dnes děti stěží udělají kotoul vpřed, na tyč či na lano vyšplhá sotva polovina z nich. Přeskok přes kozu či výmyk na hrazdě už jsou snad jen historicky uvedeny v RVP, ale v praxi se raději kvůli stále častějším úrazům už ani nevyučují. Na výsledky z tohoto šetření se moc netěším, protože očekávám katastrofu.

Stačí se zajít podívat na oddělení dětské úrazové chirurgie. Dnes mládež už neumí ani padat tak, aby si hned něco nezlomila. A to se nám vše v budoucnosti také podepíše na zdravotním stavu běžné populace. Bude pravděpodobně přibývat úrazů, protože tělesná pohyblivost a obratnost se každým rokem zhoršuje. Dnes sportovní kluby často suplují i tělesnou výchovu na školách, a tak se trenéři zaobírají ve svých tréninkových jednotkách i všeobecnými pohybovými dovednostmi. Například jak má plavec ve vodě zvládnout kotoulovou obrátku, když neumí kotoul vpřed ani na suchu?

A byť to neradi slyšíme, tak i značná část profesionálních sportovců se bez financí z veřejných peněz neobejde. Ono totiž vychovat nějakého mistra světa, či dokonce olympijského vítěze také něco stojí. Ty hodiny a hodiny dřiny nejsou zkrátka zadarmo. A jestli se chceme jako vyspělá země poměřovat ve sportovní branži se zbytkem světa na OH, tak nám nezbyde nic jiného než dávat peníze i na některé vybrané profesionální sportovce, kteří místo 8 hodin ve fabrice stráví 8 hodin denně na atletickém stadionu, v posilovně či v bazénu.

Mgr. Martin Kratochvíl
středoškolský učitel a trenér plavání
martin.kratochvil@koalicepropardubice.cz